Rozhovor s kreativní ředitelkou značky Lejaan

Kromě toho, že je váš kreativní svět plný barev, střihů a struktur, tak vymýšlíte i jména kolekcí. Vždy jste pracovala tímto komplexním způsobem?
Nad každou věcí, i mimo práci, přemýšlím komplexněji. Plusy, minusy, jaké pocity na druhé straně vyvolá nějaká akce. Jsem si vědoma, jak je důležité, aby daná věc působila celistvě, harmonicky a byla zapamatovatelná. Takto přemýšlet jsem se naučila během let, nebylo to automatické, ale byl to vývoj, pomohly mi nasbírané zkušenosti, které jsou k nezaplacení. Názvy jsou velmi důležitou součástí mé práce. Snad každý někdy v životě pojmenoval nějaké zvíře a tím více k němu citově přilnul – slepice Pepina, křeček Toník. Jméno vytváří k daným předmětům zájmu vztah, navždy. V Lejaan se stalo důkazem této vazby například to, že na náš poslední pop-up přišli klienti, kteří už velmi znale jmenovali kolekce, které mají doma – jmenovali je podle názvu kolekce, a ne pouze barvou, například světle šedá, bílá, s proužkem.

Jste kreativní ředitelkou značky, která pracuje v českých podmínkách s respektem k přírodě a snaží se o maximální udržitelnost. Jak velkou roli hrála tato firemní filozofie, když jste se rozhodovala pro spolupráci?
Naprosto primární – udržitelnost a kvalita produktu, který nechci a nemám důvod vyhodit za rok jen proto, že už se mi nelíbí barva nebo je na látce vidět opotřebení. A tak to máme firemně nastavené dodnes.

Čemu v tom směru vy osobně přikládáte největší význam?
Největší význam podle mě tkví v tom, vybudovat si k něčemu vztah – tím pádem opravdu k dané věci přistupujete jinak než ke spotřebnímu zboží. Nekončí to jen u finálního produktu, na který jste pyšní, jste rádi, že jej máte doma a dobře vám slouží, ale je za tím i to, že si uvědomíte, jak je fér investovat do přírodních materiálů. Kvalitní přírodní materiály jsou nejlépe udržitelné, a jejich používáním projevujete úctu k půdě a lidem, kteří ji s péčí obhospodařují. Velkou zkušeností pro mě byly pracovní cesty do Dánska, kde je bytová kultura na opravdu vysoké úrovni. Je naprosto standardní, že tam mají křeslo šedesát let staré. Je z kvalitní látky a vydrží léta, případně se přečalouní, ale nevyhazuje. Naopak se dědí.

Střih povlečení je velmi rafinovaný. Proč vaše povlečení nemá zapínání?
Téma, které opět souvisí s udržitelností. Nedokážu odhadnout, kolik procent lidí si nechá opravit zip nebo si přišije vlastnoručně knoflík, když mu odpadne. Ale nedělám si iluze, že to procento je velké. Buď to přehlížíte a vydržíte další rok s kompromisem a nervózním partnerem, kterému bude peřina trčet z povlaku, nebo ho vyhodíte. Proto jsme zvolili hotelový uzávěr, na kterém se prostě nemá co pokazit, protože zapínání je zde nahrazeno důmyslně všitou kapsou. U velkých rozměrů jsme přidali tkaničky, aby se nemohlo stát, že by vám peřina utekla z povlaku.

Nedávno vás k výběru barvy nové kolekce inspiroval na procházce velmi specifický odstín lišejníku. Čím se nejčastěji necháváte inspirovat a kdy přicházejí nápady?
Každodenními maličkostmi i nevšedními velkými věci. Díky své povaze, která je velmi otevřená, liberální, jsem schopna nasát jakýkoli input. Zvuk motorové pily v lese, krásná barva laku na nehty u ženy v designovém obchodě, hudba z vedlejšího auta v koloně, když jedu na schůzku do Prahy. Jedno specifikum ale je to, že velmi často nápady přichází ráno ve sprše. S čistou hlavou a v mém nejoblíbenějším médiu – tekoucí vodě.

Kdy vás napadlo svou kreativní tvorbu spojit s textilem?
Studovala jsem navrhování oděvu. Od tohoto oboru jsem se nakonec odklonila, ale velmi silný vztah k textilu ve mně zůstal dodnes. Provázel mě v podstatě všemi mými pracovními zkušenostmi – prací v butiku, kde jsem každý den byla ve styku s luxusními látkami a precizní ruční prací výšivek Blanky Matragi a posléze kvalitou materiálu potahových látek a kůží dánských designových značek.

Jaké jste měla sny o své budoucí profesi jako dítě?
Naprosto jasné. Veterinářka a návrhářka oděvů. Ale víte, jak se to říká: „Dej si pozor, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit.“ Čili se mi to určitou formou splnilo. Oblékám dnes postele již velkému počtu klientů – od malé české vesničky až po ubytování na Islandu. A veterinářku dělám občas tak, že pečuji o svého psa, který mě leckdy překvapí.

Byla jste ke kreativitě vedená?
Paradoxně vůbec. Nemám žádné předky malíře, nikdy jsem nechodila třeba na keramiku. Byla jsem spíš samouk.

Jak jste objevila ten správný směr?
Když jsem na střední škole v Uherském Hradišti studovala navrhování oděvu, dostali jsme ve třeťáku za úkol vybrat divadelní hru a navrhnout divadelní kostým. A mě v ten moment nesmírně nadchla myšlenka, že oděv může něco vypovídat, nést určitý příběh. Že se nemusí jednat o pouze hezké šaty. Tam jsem si uvědomila, že nechci strojově vytvářet pravidelné kolekce. Došlo mi, že by mě mnohem víc bavila scénografie, tedy obor spojený s prostorem, kde nejde jen o kostým, ale o celou scénu jako celek.

Jaká zkušenost vás v začátcích nejvíce zformovala?
Byla to poměrně klikatá cesta, ale nejspíše práce prodejní asistentky u Blanky Matragi. Byla to obrovská a náročná zkušenost, díky které jsem se naučila dávat důraz hlavně na precizně odvedenou práci a neustálou připravenost. Čerpám z toho dodnes, ale asi úplně jiné věci, než by člověk čekal. Dalo mi to nadhled, určitou formu klidu a velmi mě to naučilo komunikaci jak s lidmi obecně, tak s klienty.

Když se vyvíjí nějaká nová kolekce, jaký je váš tvůrčí proces?
Nejdříve vyvíjíme barvu, to je taková prodejní část. Třeba minulý rok jsme hodně řešili absenci teplejších tónů typu cihlová a béžová. Věděli jsme, že takovou barvu chceme zařadit. V tu chvíli vezmeme vzorník, vybereme odstíny a na jejich základě vymyslíme názvy podle toho, co barva evokuje. A pak se to rozjede a já už automaticky přemýšlím nad scénou horního pohledu našich fotek tak, aby to každý pochopil. Všechno to do sebe musí zapadat a něco vyprávět.

Přestěhovala jste se kvůli Lejaan do Liberce, to je docela změna. Jste tam spokojená?
Jsem. Neskutečně se mi tady líbí. To okolí, ta příroda. Praha už na mě byla moc. A Liberec je tak specificky jiný.

Na začátku jste byli čtyři, dnes se kolem Lejaan točí spolu s externisty třicet lidí. Přemýšlíte často nad tím, jak firma vyrostla?
Často nad tím nepřemýšlím, v tom spěchu to člověk nějak nevnímá. Nedávno jsem ale zažila situaci, kdy jsem si šla o víkendu do haly něco vyzvednout, udělala si kávu a rozhlédla se v tom tichu kolem sebe. Začalo to jako čtyři regály, jediný stůl, počítač, a teď je to úplně jinde. Lidé samostatně fungují, každý ví, co má dělat. Už to není jako na začátku, kdy všichni chodili za mnou. Občas mám takovou
vteřinku, kdy si tohle všechno uvědomím.

Právě vy jste z velké části definovala to, jaký Lejaan je. Prozradíte nám svou vizi do budoucna?
Určitě je tam spousta plánů, velkých plánů. My totiž malé ani nevedeme. Přála bych si, aby každý člověk bral Lejaan jako lovebrand. Aby co největší počet lidí vnímal, jak se ta firma vyvíjí a že na každém záleží. Aby se lidé těšili do práce a té značce věřili, měli ji upřímně rádi. To je takové mé přání spíše než vize. Je jasné, že obchodních plánů je spousta a pokud se stanou jen z poloviny, tak to
bude strašně obrovský. Ale já osobně bych hlavně chtěla, aby byli lidé ve firmě spokojení. A aby ti, kdo budou mít Lejaan doma, říkali, že to je ten jeden kousek, TEN Lejaan.