Cesta na sever

Co čekalo kadeřníka Michala Janečka, když na čas odložil nůžky a odešel na samotu do severních Čech? Příroda, pět let práce na dvě stě let starém statku a nový domov. S partnerkou Marcelou ve zrekonstruovaném domě nedávno otevřeli i rodinný penzion - Krásná samota.

Je tu pozitivní energie a ani strašpytlové se v domě prý nebojí. Rodina bydlí totiž u lesa, v mystické krajině s hlubokými lesy a nekonečnou oblohou na pomezí Lužických hor, Českého Švýcarska a Labských pískovců. „Vždycky jsem chtěl odejít z města. Bylo to pragmatické rozhodnutí, mám všechno, co jsem chtěl – hory, úrodnou půdu, nejsem daleko od Prahy,“ říká kadeřník Michal Janeček. Pobaveně přiznává, že se spolužákem ze základky se těšili, jak budou jednou obklopeni samými ženami a touto prací se uživí všude na světě. Zkušenosti roky získával v zahraničí, před třicetinami otevřel v Praze dva salony. Přesto profesi na chvíli opustil, zamiloval se totiž do ruiny statku z roku 1818.

Po nějaké době se musel rozhodnout – buď kadeřnictví, nebo rekonstrukce. „Jsem perfekcionista, oboje bych nezvládal. Vlastně jsem se bál, že s prodejem kadeřnictví ztratím příležitost stavbu konzultovat. Do práce jsem totiž chodil s připravenými otázkami,“ vypráví a pokračuje: „Například firma manžela mé zákaznice instalovala tepelné čerpadlo, dům má proto nízkoenergetický standard.“ Zhruba v polovině pětileté přestavby se na kurzu jógy seznámil s partnerkou Marcelou, která doplňuje: „Žijeme v přírodě, kterou máme rádi. Okolo se pasou jeleni, srnky, potulují lišky. Když jsem slyšela jelení říji, myslela jsem, že jsou to medvědi, jaký to byl řev.“

POZDRAV ZE SUDET

Než si Michal usedlost pořídil, objížděl chalupy a hájenky, které vytipoval na internetu. Kraj ho okouzlil, ale trvalo dva roky, než našel něco na prodej. „Ptal jsem se všude, lidí v hospodě i na ulici. Dostal jsem tip na rozpadlý statek. Zkoušeli tu hospodařit různí vlastníci, ale příliš se jim to nevedlo.“ Když Michal stavení přebíral, zbyly v něm nepoužitelný interiér, poničená okna, dveře, podlahy, azbestová střecha a vlhké zdi.

„Prvně jsem přijel v létě, pak ještě několikrát nasávat atmosféru. Kromě ní jsem intenzivně cítil plíseň. Té jsem se rychle zbavil, stačilo odkrýt průduchy ve sklepě. Podkroví bylo do metru izolované petkami. Odšrouboval jsem víčka, láhve sešlápnul a ,izolaci‘ recykloval. Střecha stodoly dávno spadla, vyklidil jsem nepořádek a nechal očištěná torza obvodových stěn,“ popisuje.

Na pozemku chtěl Michal chovat ovce a kozy. Ze začátku to tak bylo. Když ale rodina potřebovala odjet, musel se o zvířata někdo starat, proto zůstaly jen včely. Vybagrováním bažiny vznikl rybníček, v němž se daří ploticím a kaprům. Proutkař našel vodu, kromě vrtané studny je zdrojem i studánka, z níž je voda zavedená do domu.

KDE SE DOBŘE DÝCHÁ

Rekonstrukci navrhl architekt, počítal s použitím přírodních materiálů dřeva a kamene i záchranou originálních prvků. Vlhké omítky bylo nutné oťukat až na zdivo z cihel a pískovce, vodu odvedla venkovní drenáž. Díky nadkrokevní izolaci zůstal odkrytý krov a původní stropy. Optimální vlhkost a mikroklima drží uvnitř hliněné omítky ze směsi jílu a písku, popřípadě přidané řezanky (sekané slámy). „Vozil jsem směs až z Moravy. Na radu jednoho Němce, který stavěl hrázděné domy, jsem zajel za hranice a přivezl sedm tun jílu. Po smíchání s pískem to dalo dvacet tun materiálu na trojvrstvé omítky,“ vysvětluje Michal.

Dispozice je přizpůsobená modernímu fungování – z otevřené terasy se stala předsíň, dřív se do domu vstupovalo v místě zazděné niky v kuchyni, která je dnes součástí haly. Dveře a okna vyrobil truhlář, smrkové podlahy jsou recyklované z bouračky. „Místní byli rádi, že dům zachráním a že zatím málo objevený kraj přibližujeme lidem. První roky jsem vozil řemeslníky z Prahy, pak jsem objevil místního a skvělého pana Cicvárka,“ upřesňuje Michal, který přitom asi čtvrtinu všech prací dělal svépomocí.

Interiér už řešila Marcela, doplňky kupovala v bazarech. Kuchyňské linky a část nábytku nechali vyrobit na míru. „Ještě probíhala stavba a auto už mi cinkalo starými hrníčky. Inspirovala jsem se v časopisech, líbí se mi industriální styl, kombinace bílé a pískové, která tady převládá,“ vypráví.

PROČ JSI TAK KRÁSNÁ?

Rodiče se chlubí, že jméno penzionu vyřešila jejich tehdy třináctiměsíční Magdalenka. Zatímco oni si lámali hlavu, malá vytáhla z police knížku ,Na krásné samotě‘. „Dům je velký, ceny za energie šly nahoru. Bez toho, aniž by jezdili hosté, bychom to finančně neutáhli. Pořádáme pobyty s jógou, v létě svatby, zaměřili jsme se na zdravé stravování, zeleninu a bylinky pěstujeme ve skleníku,“ říká Michal. Přestože se považují za začátečníky, po necelém roce se dostali na seznam zajímavých ubytování, v anketě společnosti Amazing Places vyhlásili Krásnou samotu nejkouzelnějším místem měsíce. „Dceři jsem chtěla dopřát život v přírodě. Měla jsem ho ale zidealizovaný vzpomínkami z dětství u babičky na venkově. Zima tu bývá dlouhá, o Velikonocích se to láme, léto je úžasné. Hledáme rovnováhu, snažíme se oddělit osobní a profesní věci,“ komentuje Marcela.

Michal se své profese nevzdává. Každé pondělí zabírá sál na jógu, klientky jezdí až z Prahy. Do budoucna plánuje pořádat v kraji kurzy vzdělávání pro kadeřníky.

Článek vyšel v magazínu Doma DNES a autorem textu je Eva Vacková