ZAJEČÍ DŮL - TICHO, KTERÉ SE DÁ KRÁJET...
Než jsem se definitivně odebrala na mateřskou, udělala jsem si poslední výlet a řeknu vám, ten tedy stál za to! Zaječí důl v maličké obci Fojtka – Mníšek sice není tak na konci světa, že budete muset padat do hluboké díry jako Alenka v říši divů, abyste ho našli. Ovšem já bych se tento rodinný penzion v Jizerských horách neodvážila hledat bez navigace. Až taková samota u lesa to je.
Samotná cesta vedoucí k místu vás dostane do nálady, na kterou si přeje naladit každý, kdo odjede na dovolenou, aby si pořádně odpočinul, vypnul od každodenního shonu a starostí. Celé okolí je totiž zelené stromy, lesy a loukami, kde se pasou stračenky, pobíhají srnky a zajíci. Po příjezdu vás hned u vchodu přivítá velmi přátelský pes Bondy a usměvavý pan majitel.
Co mě zaujalo hned, jakmile jsem vystoupila z auta, bylo všudypřítomné dřevo – penzion je doslova obložený polínky, že pomalu ani nevidíte omítku. Dřeva se tu použije opravdu hodně, topí se tu jen kamny, jak mi posléze vysvětlil pan Marek, majitel objektu.
V rámci pobytu si vyberete jeden ze čtyř pokojů, každý z nich je vybaven WC a sprchou. My jsme měli útulný čtyřlůžkový pokoj s výhledem do lesa. Takže jsme z postele v noci koukali na hvězdy a ve dne na stromy.
U snídaně mě překvapila rodinná atmosféra, kterou jsem nezažila v žádném jiném penziónu podobného rázu. S manželem jsme sdíleli stůl se zdravotní sestrou z Kalifornie, podnikatelkou z Plzně a manželským párem z Litoměřic.
Někomu to může připadat zvláštní, že je na dovolené nucen sedat si vedle cizích lidí. Konverzace ale nevázla, naopak velmi dobře jsme si pokecali, mezitím co pan majitel všechny obskakoval a krmil dosyta. „Já teda nejvíc oceňuju fakt, že mi snídani připravuje chlap,“ podotýká spolusedící na konci snídaně.
Co se týče ingrediencí, tak jsme kromě tradičních vajíček, slaniny, párků, pečiva s máslem, šunkou, sýrem ochutnali i domácí džemy. Nechyběla ani káva, čaj, džusy, čerstvé ovoce či teplá domácí bábovka od majitelovy maminky. U snídaně pan Marek všem ochotně naplánoval výlety, dal nám užitečná doporučení, tipy a rady, jak se zabavit po celý den.
Penzion nabízí i společenskou místnost a jedinečné chvilky zažijete ve vinném sklípku (jediný v kraji, kam jezdí i Moraváci), který je součástí objektu. Co mě jako milovnici starožitností a bleších trhů zaujalo na první pohled byl originální nábytek a nádherné dekorace.
Pan Marek totiž přes 20 let pracoval v Litoměřicích v rodinném obchodě s květinami a starožitnostmi. To se samozřejmě vepsalo do ducha celého penzionu. Čerstvé květiny s originální výzdobou jsou v každém pokoji i na chodbách. Většina nábytku může vyprávět dlouhou historii, a tak mi trvalo několik hodin, než jsem si vše pečlivě prohlédla a ohmatala.
Nepředstavujte si ale penzion jako zatuchlé muzeum. Závan minulosti se mísí s moderními prvky, jež vše oživí a podtrhnou historickou část domu. Mosazné lustry ve společenské místnost, funkční kamna, keramické vázy z roku 1926, dřevěná knihovna a další detaily, nad kterými mé vintage srdce jen zaplesalo.
První den trochu poprchávalo, a tak jsem využila toho, že ostatní hosté jeli do okolí na výlety. Zůstala jsem v penzionu a za celý den neviděla ani nohu. Ráno jsem ve společenské místnosti psala knihu. Odpoledne jsem šla na procházku, otrhala si ke svačině ostružiny z keře, který byl hned naproti penzionu. Ochutnala jsem i jablka ze stromu, který stojí před vinným sklípkem a sbírala inspirace do knihy v naprostém klidu a tichu – uprostřed pracovního týdne.
Znáte ten pocit, když si oblíbíte nějaké místo, protože tam panovala rodinná a útulná atmosféra. Pak se to místo tak zprofanuje, že tam jezdí každý. Majitelé se přestanou snažit, zvětšují prostor, snižují kvalitu servisu. Už nedělají gesta navíc. Nemají jednoduše na vás čas, klid a veškeré soukromí je fuč. Tak tomuhle se pan majitel chce velkým obloukem vyhnout. Pevně věřím, že se mu to podaří.
Upřímně, tohle místo snad ani reklamu nepotřebuje. Když se dělají věci opravdu poctivě, lidé si to řeknou. Říká se, že těhotným se zvyšuje hladina intuice a já mám takové tušení, že si Zaječí důl brzy najde stálé hosty, kteří se sem budou rádi vracet. Dávám tomu rok, maximálně dva.