Amazing Morava

Když si babičky a dědečkové sladili svoje prázdninové harmonogramy a o děti se doslova poprali, zjistili jsme, že máme krásné dva týdny jen pro sebe. Viděla jsem to v živých barvách - šumění moře, koktejly pod palmou, seafood a horké romantické noci. Můj budoucí muž to viděl trochu jinak. A tak jsme první týden vyrazili na Moravu. 

V první řadě bych ráda řekla, že cestování v kabriu není tak cool, jak vypadá. 
Ta zaprvé - kufr. Kufr zabírá střecha auta, takže jsem si na týden musela sbalit do velmi podprůměrného příručního zavazadla. To nakonec nebyl zas takový problém, protože venku bylo 35 stupňů a oblečení nebylo potřeba moc. Nicméně, tohle počasí v kabriu taky nic moc - úpal, úžeh, opálený pás přes rameno. A samozřejmě poslední věc - já nesnáším vítr. Nesnáším, když mi vlají vlasy. Nesnáším, když mi fouká do očí a do uší. Ani v kabriu.
Tomáš to miluje. Za celý týden mi dovolil zatáhnout střechu ve dvou případech - kousek od Valtic, kdy bylo 37 stupňů, jeli jsme přes poledne a musel mi zastavit na zvracení. A poslední den, 1km od domu, kdy začala bouřka. 

Cestu z Prahy do první destinace jsme si tedy radši zpříjemnili několika zastávkami, abych ten pocit volnosti a radost z jízdy nějak přežila. Nejprve jsme se vyzenovali v klášteře Hedeč a poté procházkou po Stezce v oblacích na Dolní Moravě.
Tam jsme si hned vytipovali Hotel Vista na prodloužený víkend s dětmi, protože první den dovolené jsme na ně ještě mysleli v podstatě pořád. Ale postupně se to zlepšovalo :-)

1. 

První noc nás čekal hotel Křížový vrch. Ten jakoby na vrcholek kopce uprostřed lesů spadl z rakouských Alp. Hrázděná budova má vlastní rozhlednu, stylovou jídelnu s pecí a velkorysým dětským koutkem (tyhle poznámky už ke konci týdne nenajdete. Jak říkám, člověk si zvykne..), útulné pokoje v horském stylu s prostornou koupelnou a vanou. Z balkonu jsme si užívali jedinečný výhled na lesy, údolí i samotný Praděd. Dlouho jsem nezažila takové ticho, přerušované jen našimi vypjatými diskuzemi o kvalitě pořizovaných fotek, o čase stráveném pořizováním fotek a následným závěrem, že travel bloggeři z nás nebudou, protože já neumím fotit ani pózovat a Tomáš nemůže dělat všechno.

Druhý den jsme se vydali do Jeskyní Na Pomezí, kde jsme se příjemně ochladili a pozdravili pár netopýrů a do Ruční papírny ve Velkých Losinách. Ta patří k bohatství města už od 16. století, nabízí museum papíru, prohlídkový okruh manufaktury a prodejnu výrobků, odkud jsme jako správní papírofilové neodešli s prázdnou. A potom už hurá z Jeseníků do Beskyd! 

2.

 Villa 603 v Příboře byla jedním z vrcholů naší cesty a jestli je něco definicí pojmu #kouzelnémísto, je to právě ona. A také dokonale ilustruje, jak majitel či provozovatel může ovlivnit celkový zážitek z pobytu. Majitelé Maruška a Zdeněk jsou snad nejmilejší lidé, jaké jsme potkali, a to nejen na této cestě. A to neříkám jen proto, že mě Maruška s dcerou Dominikou vzaly na večeři a prosecco v takovou hodinu, kdy nejen můj sportovec, ale ani většina normálních lidí už dávno nejí.  A restaurace nevaří. Jenže Maruška zařídí všechno. 

Jejich příběh a příběh Villy 603, jejíž chátrání roky pozorovali z okna svého domu, je důkazem, jakou moc má dobrý nápad, citlivá rekonstrukce a nadšení. 

Díky jejich estetickému cítění a podnikatelskému záměru je Villa 603 oblíbenou svatební destinací, kde termín neseženete na další 2 roky dopředu (věřte mi, vdala bych se tam hned!), ale také příjemným útočištěm pro víkend s přáteli nebo teambuilding. I po rekonstrukci těží Villa ze své původní krásy a nesmrtelné kombinace dřeva a kamene, doplněna je ale o moderní a prostornou kuchyň a koupelnu nebo lokální umělecká díla. 

A co nás nadchlo úplně nejvíc – vyhřívaný sud na zahradě. Díky němu a také zásobám ze samoobslužného sklípku jsme tu prožili romantickou noc pod padajícími hvězdami.

Mezi další detaily, které dělají pobyt ve Ville výjimečný, patří například jukebox s mikrofonem ve stodole, stylová kořalna nebo prosklené zastřešení dvora. 

Pobyt ve Ville byl takový klid a pohoda (a po noci v sudu taky kocovina), až se nám ani nechtělo na výlety po okolí, kterých je tu ale požehnaně! Ať už se jedná o museum nejslavnějšího rodáka Sigmunda Freuda, rekonstruované Piaristické zahrady, muzeum Tatry v nedaleké Kopřivnici, zámek v Hukvaldech, Rožnov pod Radhoštěm, nebo návštěvu malebného Štramberka, kde musíte ochutnat místní specialitu Štramberské uši. My budeme rozhodně hledat záminku, proč se do Villy 603 vrátit, ideálně v co největším počtu – pojme totiž pohodlně až 16 osob. 

3. 

Přesun na Čeladnou jsme si zpestřili výšlapem na Pustevny a k soše Radegasta, dolů jsme to vzali na koloběžkách (bojím se, že se to dá považovat za sport), po fantastickém novém asfaltu. Na oběd můžeme doporučit restauraci Troyer, přímo u dolního parkoviště Pustevny. A potom už nás čekala Miura. 

Tenhle architektonický skvost, který je vevnitř i zvenčí zároveň unikátní galerií současného umění, stojí přímo na golfovém hřišti v Čeladné a nabízí tak výhledy jako z Teletubbies. 

Pokoje odpovídají ultra modernímu celkovému pojetí a jejich uspořádání tak nemusí vyhovovat každému – sprchový kout a toaleta jsou od pokoje odděleny poloprůhlednými plastovými dveřmi ve výrazné růžové barvě, umyvadlo a zrcadlo se nachází přímo v hlavním pokoji vedle postele. Koberce tu nečekejte, podlahám i zdem vévodí beton. Ve zbytku interiéru je doplněný sklem a plechem, což tvoří krásný kontrast k výhledům na okolní hory. 

Z nabídky moderního a rozlehlého spa jsme při venkovních 34 stupních spíš než saunu ocenili sněhový ráj a hydromasážní bazén. V relax zóně je intimní šero tak velké, že člověk ani netuší, jestli si lehá na lehátko, nebo na někoho na lehátku - nechám na individuálním uvážení, jestli je to benefit nebo ne. 

Místní restaurace je vyhlášená i za hranicemi regionu a nabízí hlavně lokální beskydské speciality. Nicméně, nejoblíbenější položkou menu je prý thajská krevetová polévka. 

4. 
A protože naše cesta byla plná kontrastů, další den jsme se vydali do lázní Luhačovice, kde nás po strohé moderní architektuře čekalo vřelé přijetí v Augustiniánském domě. Ten byl postaven podle návrhu augustiniánského kláštera, měl dokonce vlastní kapli. Při našem příchodu dveře nevzpláli, takže je to bezpečné. 

Kamenná stavba se sakrálními tvary je obklopena Zahradou šesti smyslů a rozhodně má to, co se většinou nedá dohnat sebevětším luxusem – genius loci. 

Pokoje a postele jsou velmi vkusné a pohodlné, restaurace patří k nezapomenutelným gurmánským zážitkům. Nabídka snídaní od šampaňského až po chlorelu a spirulinu nás naprosto nadchla. (Každého tedy jiná část, ehm)
A místní spa? Nejlepší, jaké jsme na naší cestě zažili, včetně venkovní relax zóny a možnosti užít si masáž přímo v zahradě. Tohle byla top hotelová zkušenost, ve které se odrážela jak dlouhodobá historie (ostatně v hotelu bydlel už Leoš Janáček), tak milý personál a individuální přístup.

Augustiniánský dům byl cenově nejdražší zastávkou na naší cestě Moravou. Zaslouženě. 

5.
Na poslední dva dny jsme zamířili do Valtic, do Penzionu Hardy. Ubytování jsme řešili na poslední chvíli a opět – díky bohu za Amazing Places, protože tohle bylo největší překvapení naší cesty. Nenápadné stavení v samém srdci Valtic je spojením moravské pohostinnosti a velmi vysoké kvality a vkusu. Nádherný prostorný pokoj s vlastním vstupem do dvora a na zahradu nám v tropických dnech poskytl maximální pohodlí a personál pro změnu maximální servis a vstřícnost.

K pensionu patří také exkluzivní sklípek s ohromující sbírkou koňaků a tzv. 13. komnata, která ukrývá domácí zavařeniny, paštiky a samozřejmě vína. 

V Pensionu Hardy jsme se vlastně vůbec necítili jako v hotelu, ale spíš jako na návštěvě v rodině, která se o vás upřímně lidsky zajímá a chce udělat maximum, abyste si pobyt užili. Tomáš moc často nechválí, ale nedokázala bych spočítat, kolikrát za ty dva dny řekl slovo "úchvatné". Komfort pokojů, nabídka vín, domácí snídaně a hlavně – ten personál. Takový servis jsme nejen během této cesty, ale možná ještě nikdy v Česku nezažili.

Trochu pohody jsme si s sebou odvezli alespoň ve formě produktů ze zmiňované 13. komnaty a také díky receptu na bábovku, nad kterou jsem se rozplývala u snídaně a druhý den mi v mailu přistál recept. Pozorný personál – k nezaplacení. 

V okolí můžete vyrazit na kole po Lednicko–valtickém areálu, nebo na jídlo do legendárního Café Fara. A podle aktuálních tipů gourmet guru Lukáše Hejlíka stojí za návštěvu i restaurace Essens, v nedalekém Hlohovci.

Posledním vlastivědným zážitkem byla cesta do Prahy po D1, o té se ale rozepisovat nebudu.Na Amazing Places by se jistě nedostala.