Nikdy mě nebavilo stát v koutě

Před deseti lety založil Petr Kotík (48) síť mimořádných ubytovacích míst nazvanou Amazing Places. Mezitím se jeho „kouzelná místa“ rozšířila i za hranice, dokonce i na daleké Bali. Kam nejraději jezdí sám? A jakým mottem se v životě řídí?

Amazing Places znamená v překladu kouzelná místa. Každý ale vidíme kouzlo v něčem jiném. Co tedy musí vámi vybraná místa splňovat?
Tahle otázka vypadá jednoduše, ale není. Nemáme žádná pevná pravidla, co takové místo musí splňovat. Kouzelné místo je pro mě takové, kde se budu dobře cítit, hezky se tam o mě postarají a budu se tam vždycky rád vracet. Musí být maximálně vstřícné pro hosty a mít přesah oproti jiným. Hodně je to ale také o lidech, kteří taková místa vytvářejí. Ti jsou při rozhodování, koho do Amazing Places pozvat a koho ne, stejně důležití jako samotná místa.

Síť Amazing Places se neustále rozrůstá a dnes už zahrnuje stovky ubytování nejen v Česku, ale i v zahraničí. Máte kapacitu objíždět případné kandidáty osobně?
Rovnou se přiznám, že nemám. Těch nabídek už je tolik, že jsem se obklopil schopnějšími kolegy a kolegyněmi, kteří všechna místa osobně navštěvují. Je ale pravda, že v rámci letošního jubilejního 10. ročníku Amazing Places mám přání osobně navštívit co nejvíce objektů. Bude to taková spanilá jízda po kouzelných místech. 

Dokážete se odstřihnout od práce a úplně vypnout?
Snažím se, někdy se daří, častěji ne. Nejlíp umím vypnout v Indonésii, respektive na Bali, kde je velký časový posun a umím si tu udělat čas jen pro sebe. I když tedy zrovna teď odtud z Bali odpovídám na vaše otázky… Jinak se ale snažím hodně cestovat a poznávat zajímavá místa i lidi. 

Kdybyste s kamarády plánoval pánskou jízdu, kam by to bylo a jak by vypadala?
V mém případě už jako slet padesátníků, ale vždycky mě bavily hory, horské chaty, kde na vás dýchá nostalgie let, kdy jsme tam jezdili jako děti na lyžařské výcviky nebo později v rámci podnikových dovolených. Takže například nově zrekonstruovaná Bouda Helena anebo ikonická Luční bouda, kde bychom mohli v zimě na běžky, v létě na túry a večer si lízat rány a z tepla pozorovat nečas tam venku.
 

V týmu máte hodně mladé lidi. Máte nějaký osobní tip, jak s nimi držet krok, například co se týče technologií?
Baví mě pracovat s mladými lidmi, kteří jsou schopnější než já. Díky nim si o nejnovějších technologických nástrojích a novinkách držím jakžtakž povědomí.

O jaká úžasná místa je v poslední době největší zájem a jaké nové trendy nás čekají?
Evergreenem posledních let je „glamping“, který navazuje na historickou zálibu Čechů v chalupaření. Glamping tomu dodává prvky udržitelného bydlení a romantické představy o cestování. Potom jsou velmi oblíbené wellness hotely, ty budou v naší nabídce dál přibývat. A roste zájem o místa, která nabízejí wellbeing – tedy pobyty zaměřené na posílení fyzické i psychické pohody.

Do rodiny Amazing Places přibývají i místa v zahraničí. Jak si, co se týče úrovně nabídky pohostinských služeb, stojíme v tomto porovnání?
Lépe než dříve, ale zároveň kvalita ubytování roste i v zahraničí, což v posledních letech vidíme nejvíce v Polsku, kde jsou v mnoha věcech dál než my.

Máte nějaký seznam míst, která byste ještě rád navštívil? A nemusí jít jen o výběr z Amazing Places. 
Rád bych se v příštích letech zaměřil na místa ve vzdáleném zahraničí, která lákají stále víc Čechů a jsou každým rokem dostupnější. Jsou to destinace pro lidi, kteří mají větší nároky na způsob trávení volného času a více přemýšlejí o tom, co chtějí zažít. 

Na jednom celkem exotickém místě jste se kdysi i ženil – v Austrálii. Snad můžu prozradit, co už jste sám řekl v jiném rozhovoru, že jste místo veselky vykouřili něco marihuany v hotelovém pokoji. Docela punková oslava… Je to ve vás pořád, nebo vás život už trochu obrousil?
Ou, tak to už je velký pravěk. Ani nevím, že jsem to někde dříve říkal, ale nepopírám, že to tak bylo. Měli jsme svatbu na české ambasádě v australské metropoli Canberra, bylo to po šesti letech poprvé, co tam někoho oddávali. Měli jsme jedinou svědkyni a ta nám dala výborný svatební dar, marihuanu. Takže místo hostiny jsme zalezli v nejlepším hotelu v Austrálii na pokoj se zahradou a trochu jsme okusili… Nikdy mě nebavilo stát v koutě a spokojit se s průměrností, takže v posledních letech vymýšlím několik nových projektů, na které bych si netroufal ani ve svém mladším vydání. To je ale zase někdy na jiný rozhovor.

Také jste před časem říkal, že byste si rád osvojil motto „Je tak, jak je, a bude tak, jak bude“. Podařilo se vám to?
To mě bude asi provázet po celý zbytek života a asi nikdy nedosáhnu absolutního vyrovnání s věcmi, které se dějí mně a ostatním. Na druhou stranu mě baví nechat se tou myšlenkou ovlivňovat víc a víc. Je v ní nadhled, svoboda a touha po klidu. Uvidíme.
 

Pocházíte z umělecké rodiny. Váš otec je známý architekt spojovaný s projekty, jako jsou Burzovní palác či fotbalový stadion Slavie Eden… Nikdy jste neměl ambice věnovat se umění?
Měl, toužil jsem malovat a psát, ale zatím mám v sobě dost pokory, abych věděl, že mé schopnosti na ně nestačí. Zatím to tak určitě i zůstane. 

Vaším dědou byl malíř, výtvarník a grafik Jan Kotík. Myslíte, že vám jeho geny pomohly k tomu, dobře vycítit, co patří a nepatří k Amazing Places?
Myslím, že to nejde srovnávat, můj děda Jan Kotík byl vynikající malíř, člověk, který se celý život zabýval uměním, ale také filozofií. Srovnávat jeho dílo s tím, co dělám já, by bylo příliš troufalé a nevhodné. Ale to, že jsem odmala vnímal krásu kolem sebe díky umění nejen svého dědy, ale i práci mého otce, určitě vědomě i nevědomě přispělo a přispívá k mému pohledu na krásné věci, které
vnímám kolem sebe.

Ještě jedna otázka na vaši rodinu. Jedna z rodových linií vede až k T. G. Masarykovi. Ctíte v rodině jeho odkaz, ctíte jeho hodnoty?
Charlotta, moje teta žijící v New Yorku, je poslední Masarykovou pravnučkou, ale spíše než samotný odkaz na TGM je pro mě vzorem právě ona. Je živoucím symbolem vzdělanosti, svobody, respektu ke všem lidem a slušného chování, což je dnes pro lidi často nadbytečná věc. Je to úžasná dáma, které je dnes již přes osmdesát let a celý svůj život rovněž zasvětila umění.

Příští rok oslavíte významné kulatiny. Pro řadu mužů jsou zlomem a příležitostí bilancovat. Už vás přepadají úvahy nad tím, co se vám v životě povedlo, a co naopak? Řeknete nám, čeho jste se dobral?
Já jsem nejvíc pyšný na své tři děti, které pomalu dorůstají do dospělosti, moc hezky spolu vycházejí, pomáhají si a jsou pro mě tou největší inspirací v životě. Jinak všechny moje pády v mém pracovním i soukromém životě mě vždy zatím posunuly o kus dopředu a já doufám, že to tak bude i nadále. Pořád v sobě hledám pokoru a doufám, že ji jednou najdu.

Text: Eva Kadavá / Marianne